První remix!

Každý má svoje poprvé, i ta moje kapela se dočkala.
Sundays on Clarendon Road / That Panda Made Me Sleepy – remix by Gustav Tutre

interakce je super.

Steakhouse Orchestra

Comeback

Někdo by to mohl brát jako doklad mojí přelétavosti, ale já se sem musel vrátit, protože wordpress toho prostě nabízí víc a je lepší. Tak jsem zase tu, budu si tu házet texty, které jdou pěkně řádkovat, ne, že člověk musí do html kódu a psát tam nějaký kouzla, prostě mi rozumíte…..

Hned jsem sem nahodil některé z textů, co jsem za poslední půlrok škrábal na různé papíry a do notesů a podobně, abych to měl taky někde v záloze, i když buhví, jestli jsou použitelné. V angličtině pro kapelu se to přece jen schová lépe, ty nedostatky. Ano, přesně proto pro kapelu píšu jiným jazykem.

Už zas je to o rodině, o věcech, asi k tomu mám vážně blízko, jak mi už někdo říkal. Snad se to ještě nepovažuje za vykrádání sebe sama.

Ale někdy se něco povede a někdo něco najde a řekne, to je dobré. To se mi teď náhodou stalo, když nakladatelství & časopis Host sbíral texty českých autorů, aby z nich poskládal antologii Nejlepší česká poezie 2009. Karel Šiktanc do tohoto výběru zařadil i jednu moji báseň a kniha se bude křtít 19. listopadu v pražských Krásných Ztrátách.

A jestli ten týden nebudete mít co na práci: 16. listopadu má v klubu XT3 na Žižkově obnovenou premiéru kapela Steakhouse Orchestra, o které si neskromně myslím, že hraje něco zajímavého (myspace a ve které zpívám a hraju na saxofon.

No a den na to, 17. listopadu hraje kapela Sundays on Clarendon Road (myspaceeee) v klubu Roxy/NoD v rámci večera Psího vína & H_aluze

No, tak třeba se někde potkáme.

Zdár

Věci

Po babičce
nám zůstaly věci.

Tašky na kolečkách
plné
před lety připravené
na všechno.

Pak
napěchované nesrozumitelnými vzkazy,
ubrousky, látkami, odpadky

Po mrtvých zůstávají věci
až podivně stejné.

Po mrtvých zůstávají věci
v kapsách kabátu.

Po mrtvých zůstávají věci

a je jich až děsivě moc.

Rodiče

Vyberou vždycky
místo ve stínu
trochu opodál

Pruhy jejich stanu
jsou vybledlejší
než barvy ostatních

nejčastěji nejsou k nalezení,
stojí mimo shluky
u jezera
nikdy ne spolu.

jsou cítit směsí
studu, starostí a něhy
jsou slyšet
cinkotem prstenů s klíčky od auta

Zůstane po nich
hrozen vína,
trocha slehlé trávy
v prázdném odpoledni.

Kabát
jednou ráno nalezený
o poutko vedle.

Stěhovačka

Toš pěkné to tu bylo, ale Tumblr mi připadá lepší.
takže jsem se přesunul! : http://palehorizons.tumblr.com/

The Scouser Story

Liverpool. To město se pozná tak, že když člověk vyleze nad ránem z vlakového nádraží, slyší racky. Pořvávají po městě, zatímco slečinky v gaťkách a tílečkách, doprovázené cápkama s ježkem (účesy tu mají pořád stejný), přebíhají z klubu do klubu. Zima jim není. V Liverpoolu je zima jenom turistům. I když jeden mladičký scouser se nám později přiznal: “You fochin me, lad, I’m foching frrrreezin’!”

Centrum je maličké, člověk má skoro pocit, jako by byl někde v Liberci. Ale tam není Mersey a u ní stojící Albert Docks a překrásné nové muzeum . Ale atmosféra je tu solidní. Prapodivná báseň merseybeatského Rogera McGougha u kašny na náměstí, odpadky všude okolo (i když Radim si myslí, že Praha je stejně špinavá. Ale on je ze Žižkova.), lidi podivní, přátelští, ale zároveň by vám jednu flákli, ani byste nemrkli.

Někdy v pět ráno jsem dojel do jedné z uliček nahoře v Toxtethu, což je čtvrť kousek za centrem. Pamatujete Billyho Elliota? Working class domky, malé, červené, cihlové. Tady žijou Poláci, tady Pakistánci, tady Češi. Tamhle Scousers. Ale lidi z arabských zemí tady vyhrávají. Spánek. Vžžžžžm, >> fast forward.

Vidíme liverpoolskou odnož Tate Gallery a asi nejvtipnější je cesta k ní, protože jdeme s kamarádkou Evelynou a potkáváme lidi oblečené v krabicích. V Tate se dozvídáme, že je to součást výstavy – každý si mohl vyrobit něco z recyklovatelného odpadu, lidi se docela činili. Takže si vlezeme odpočinout do iglů z plastikových lahví… Vžžžžžm >> sedíme s tátou u televize a koukáme na Catch Me If You Can. Session s tatínkovou hudbou, samozřejmě, air drums, air guitars a vypalováky ze sedmdesátejch Vžžžžžm >> “Two beers, please.” “Here ya go, luv” – S Radimem v Pilgrimu. Pak Beatles Revival v Cavernu a banda ujetejch Dánek, noční život je tu parádní, to se vyrovná s Prahou. Radim dodává, že to ještě nic není, protože je čtvrtek a navíc teprv jaro. Tak asi jo. Druhý den jdeme zase, tentokrát i s mým tatínkem. Kluci si povídaj o hudbě, dělaj na sebe dojem, myslim. Ještě jedno na dobrou noc, a vážně, žije to tu víc, než včera! Na chodnících víc teenagerů, než lidí přes den, sem tam nějaká rvačka, hezká, anglická. Vžžžžžžžm >> Pár zvláštních věcí, o kterých budu psát až ve svém velkolepém románu. Vydává Host 2015. Cvak.

V Liverpoolu jsem byl třikrát, vždycky skoro na dva týdny, ale až letos jsem si to opravdu do mrtě užil. Poprvé jsem tu byl v hospodě, seznámil se se spoustou lidí a tak vůbec. Když jsem dneska odpoledne vyšel z domu, venku bylo nebe nasáklé deštěm a vlhkým prachem a ta vůně tu nebyla skoro rok. Zelená na stromech přímo zářila. Takže jsem rád zase doma a těším se na pravou jarní noční procházku, sledovat jak poslední stromy tajně kvetou. I must be emo.
Cvak cvak cvak cvak cvak.

Lost tracks hidden under trees in gardens

Co je novýho? Jaro, co asi. Pár procházek, ve sluchátkách klasika, Underworldi, a Vršovice, pak Záběhlickej rybník, klidně bych bydlel v těch krásnejch domcích, co jsou naskládaný na kopci naproti. Za Záběhlicema je najednou uprostřed panelákový zástavby Prahy 4 labyrint úzkejch uliček, kde kočíčíma hlavama prorůstá tráva, domky jsou tam malý (musíte se sehnout, abyste vešli do dveří, znáte to) a člověk čeká, kdy z jednoho z nich vyleze Kaliba nebo Eliška Krásnohorská. Pohled je to krásnej a trochu to připomíná ty epický záběry slumů kontrastujících s mrakodrapama centra. Úžasná atmosféra, někdy vás vemu s sebou. Jak jsem tam tak chodil, napsal jsem text k nové písničce pro Sundays on Clarendon Road, která se jmenuje The Different Light a s trochou štěstí ji budeme prezentovat tady:

Myslím, že to bude pěknej koncert, těším se na Mon Insomnie i na to, že předvedem novej kus a vůbec tak. A pak se pude pít. A ráno za rozbřesku pojedu domů, dám si kafe, zabalim si a večer hejhola v letadle do Liverpoolu.

Moje texty publikoval básník Ondřej Buddeus v časopise A tempo Revue, tak kdybyste se někdo chtěli podívat…. tady

SOCR @ Jelení

Venku je pořád k zblití, řikám já. Ale třeba se to zlepší. Třeba 19. března v Jelení. Vstupné dobrovolné, jako vždy.

poster by Kepaso

One can always be kind to people about whom he cares nothing

Oscar Wilde / The Picture of Dorian Gray

“To love oneself is the beginning of a life-long romance.”

Nebudu si hrát na literárního vědce, vím o tom prd. Zatím. Snad. Chci se tady jen nachvilku rozvyprávět o tom, jak jsem četl Obraz Doriana Graye, jednu z nejdepresivnějších knih, na kterou jsem kdy narazil. Někomu se to může zdát jako unáhlené hodnocení, takže to zkusím objasnit. Je spousta odporných románů – o sociální krizi, o tom, jak se člověk motá v hov… a nejde z toho ven. Doriana Graye a jemu blízké ale postihla ta nákaza, která se šíří tak rychle a bezelstně. Sebelítost, znuděnost, povrchnost. Krize, která propukne v načančaných londýnských salonech, je způsobená prostě tím, že jejich návštěvníci mají vše a ničeho si neváží. Za tuhle větu by mě pochválil soudruh Zdeněk Nejedlý, ale snad víte, jak to myslím.

Román o dekadentním hezounkovi peskuje společnost stejně, jako to dělal před 120 lety. Pamatuju si to ještě z učebnic, které jsem měl nedávno otevřené: na konci století přišlo obecné zklamání, žádný happy-end se nekoná: Fin de siécle. Fin de globe. poznamenává Wilde. Změnilo se od té doby něco? Náš pan profesor (bez knírku) zmiňoval tzv. nový hedonismus. Nejvíc nás teď baví sbírat věci. Je tu všudypřítomná únava a skepse. Což o to, asi to tak bylo a bude vždycky, jenže teď, stejně jako v době Wildea, jako by šlo o nějaký manifest.

Obraz Doriana Graye mi přijde hrůzný (a dokonalý) z několika důvodů. “The studio was filled with the rich odour of roses, and when the light summer wind stirred amidst the trees of the garden, there came through the open door the heavy scent of the lilac, or the more delicate perfume of the pink-flowering thorn.” Takhle román začíná. Wilde má neuvěřitelné nadání obraznosti. Ve knize je slyšet šum zahrady, noc v londýnské ulici, jsou vidět barvy a mnohdy i cítit vůně, podobně mě uchvátil možná leda Julio Cortázar, když popisoval čokoládové bonbóny slečny Cory. Tahle obraznost zpočátku slouží k navození skoro “luxusní” atmosféry, aby se postupem románu změnila v průvodkyni peklem. Žluté obličeje mrtvých, puch medicíny a ticho.

Děsí mě taky postava lorda Henryho. Společně s naivním malířem Basilem Hallwardem v Dorianovi vzbudí vědomí výjimečnosti, ojedinělé fyzické krásy. Sarkastický (a tudíž asi moudrý) Henry dělá Dorianovi patrona, dává mu spoustu ironických rad do života: “One can always be kind to people about whom he cares nothing.” Já i mladíček Gray jsme měli za to, že je to člověk, se kterým se neztratíme. Je to přesně naopak. Henry má velkou zásluhu na Dorianově zkáze a na jeho fatálních chybách. A na konci románu už nepůsobí jinak než směšně. Na povrch se dere jeho neuvěřitelná naivita, schovávaná tak dobře za wildeovské epigramy. Přihlíží Dorianově konci, sem tam se flegmaticky poptá, jestli je všechno v pořádku, přihodí sarkasmus, ale ničemu nerozumí.

Úplně nejhrůznější mi ale přijde to, co jsem zmiňoval už na začátku. Veškeré zlo, které Dorian zapříčiní, jako by bylo neúmyslné. Vychází ze sebelítosti, ze sobectví, které si sama postava neuvědomuje. Vychází z pózy a z přihlouplé filozofie. Větrnou hůrku jsem pro podobnou jedovatost všech charakteru nemohl vystát, nebyl tu jediný “dobrý” člověk. Bronteové jsem ale většinou nic nevěřil, byla příliš extrémistická a její hrdinové jako by byli od začátku rozhodnutí, že budou páchat zlo. U Wildea je to všechno z hlouposti. Z hlouposti, která je tu teď taky. Smůla.

Oscar Wilde teď u mě patří mezi ty geniální. Trochu mě znervozňuje, s jakým klidem jsem se na gymnáziu učil part do našeho školního představení Jak je důležité míti Filipa, taková hezky sarkastická hra to byla. Naproti tomu Dorian Gray…

Inu, dočteno, zítra si do tramvaje beru Alenku v říši divů, snad to nebude takový šok. Ale moc tomu nevěřím

P.S.: Věděli jste, že v jednom z filmových zpracování DG hrála Jessica Fletcherová??