No jo. Jen stručně.
Kapsáče, které nosí strach
Přízraky E. A. P. / divadlo Viola
Ve čtvrtek na pásmu z Edgara Allana Poea, ve Viole, enklávě poezie. Jiří Langmajer přicválal do foyée ze všech nejpozději – “Ahój” – a aby to stihl, nepřevlíkal si na představení svoje vidlácké kapsáče. První půlku tvořily Poeovy povídky, teď se opět nepředvedu jako dobrý student angličtiny. Nikdy předtím jsem je neslyšel a autor ukázal, že umí být vtipný. Na rozdíl od Langmajera, který se pro zdůraznění jenom blbě pitvořil.
Ve druhé půlce přišla na řadu Poeova poezie. Langmajer se snažil diváky navodit několika úvodními básněmi, zazněla například Annabel Lee – vzpomněl jsem si na ni proto, že se mi vlastně v hercově podání nelíbila. Jde o milostnou, tragickou báseň, je to vzpomínka na dětskou lásku, kterou ukončila smrt. Je to text v podstatě něžný a je škoda, když se nad ním mávne rukou a udělá se stejně, jako ostatní patetické skladby.
Ústředním textem druhé části byl samozřejmě Havran, ten se moc povedl. Langmajer recitoval skvěle, s důrazem na rytmus, který ve chvíli, kdy přiletí krkavec, podpoří tajemný jazzový motiv. Bylo to nenásilné podpoření formy, která je u toho díla tak excelentní, i v překladu. Těch je mimochodem několik a já jsem líný hledat, čí jsme ten večer ve Viole slyšeli. Měl jsem pak pocit, že Langmajer ostatní texty prokládal dalšími ukázkami z různých překladů Havrana. Ale možná jsem se jen spletl díky básni Lenora, kterou by někdo mohl pokládat za pokračování Nevrmóru.
Langmajer recitoval pěkně, jen pořád stejně. Sem tam si promnul obličej a dál litoval a strachoval se. Scéna mu svou nápaditostí pomáhala (i když, možná, že toho na podiu přece jen bylo trochu moc), jenže dramaturgie ho strhávala dolů. Po Havranovi už se ten Poeův kolovrátek vnímalo těžko. Ano, taky jsem zapomněl dodat, že Poeova poezie často stojí za starou belu, je to nuda. Podle mého.
Spokojený život v cimře
Gončarov / Oblomov @ Dejvické divadlo
Den na to jsme byli s M. v Dejvickém divadle, kouknout se na adaptaci románu Oblomov. Trojánek, Novotný, Martička Issová, můj oblíbenec z karamazových, zapomněl jsem jeho jméno. Tady nenapíšu moc, je to prostě dobrá hra. Herci jsou skvělí, moc vás bude bavit scéna, která je zmenšená a zarámovaná, jako byste se dívali na televizi, jako byste se dívali klíčovou dírkou do cimry, z cimry, jako byste byli Oblomov. Žádná perspektiva. Jen lenost. Lenost, která se z jedné strany odsuzuje – Martička si Trojánka nevezme, dokud nepřečte tadyten štos knížek, úžasný Myšička (talentovaný herec, který má podivně málo příležitostí se ukázat), je inženýr, pravý opak Oblomova co se ambicí a pracovitosti týče. A dochází mu s přítelem trpělivost. Ale na druhé straně je tu Oblomovovo služebnictvo, a to si ho hýčká, líného vykuka v županu a trepkách. A pak jednou – nedorozumění, možná milostné vzplanutí, čest pryč, sluha se zavře do pokojíku a smrdí, smrdí, nevylézá, zapáchá víc a víc, protože se nemeje….. a umírá. A chvíli na to nepříjemná pointa, která vyvrcholí v jediné replice a zamrazí v zádech. To se na divadle myslím povede málokdy.
Téma Oblomova je mi až nechutně blízké a ve svém okolí cítím, že je bohužel docela aktuální. Apatie, ztracenost, bla bla bla. Někdo si myslí, že jde o bohapusté klišé. A já vím, teď mě z toho huba (prsty) bolí, že jsem to zase zmínil. Jenže ono to opravdu s tím klišé nebude tak jednoduché. Až se podívám na Děti noci, třeba budu schopný to vysvětlit a vykopat to jádro pudla ze studny, kam se tak dlouho chodilo s hrncem pro vodu, až…
Oblomov je ztracený. Ale vlastně nikdy nic neřekne. Za celé představení nevysvětlí svoje jednání. Ani jeho sluha to neudělá. Jednou přizná urážku a fakt, že za ni všichni budou pykat. Puf. Next! Oblomov tiše a hbitě utíká do cimry, kde se žije…. spokojeně?
Co to tady smrdí?
Hovno
3 sezony v pekle
A dnes večer jsme byli v kině na novém českém filmu 3 sezony v pekle a protože už jsou skoro tři ráno, nic moc k tomu neřeknu. Snad jenom, že je to film kvalitní, že je vizuálně velmi nápaditý, že má dobrou hudbu a že Kryštof Hádek i Karolina Gruzska, taky Martin Huba, předvádějí pěkný výkon. Film má trošku rozpačitý začátek, z několika důvodů: 1) ještě nutně nevíte, že je film o básníkovi Egonu Bondym (musim přečíst!) a hovnové verše toho mladičkého nafoukance vám přijdou dementní a tudíž je celé vyprávění bezvýznamné. 2) štve vás, že polská část ánsámblu je předabovaná, takže veškerá civilnost se vytrácí a snímek působí jako soutěžní klip nějakého přespříliš ambiciozního gympláka-intoše.
Jo, civilnost. Ale taky mě napadlo…. Kdysi dávno jsem četl rozhovor se scénáristkou Dětí noci Irenou Hejdovou (jo, slyšel jsem, že si tak trochu podkopala půdu pod nohama) o tom, že se v Česku netočí velké filmy. A neviděl jsem Normal, takže s tím tvrzením souhlasím. V českých filmech se toho poslední dobou moc neděje, nebo jo? Říkal jsem si to, když jsem sledoval skvělé výslechové scény v 3 sezonách, ale i před pár měsíci u Protektora. Proč to není ještě trošku tvrdší? Proč se u českého filmu nemůžu bát? Nebo se fyzicky cítit špatně, bát se až na kost, dostávat mrazení v zádech.
Napadlo mě, že je to tím, že jsem odkojenej Hollywoodem. Je to fakt jednoduše tím. V měřítku létajících hořících pneumatik, explodujících helikoptér a Forrestů Gumpů je počůrávající se Bondy prostě čokoláda Zora mezi Milkama. První generace, dvacet let demokracie, všude to vidím, ale těžko říct. Těžko říct, jak moc jsem schopný vnímat bolest tehdy a tehdy. Fakt je, že s tou Hollywoodskou bolestí taky nemám žádné zkušenosti, ale něco vyvolá. A taky, Fuksův Pan Theodor Mundstock je rozsekávačka.
No nic. To už zas moc přemýšlím a nikam to nevede. Na 3 sezony si zajděte, je to kvalitní film.
.
