jo a

Byla to legrace a před naším vstupem pouštěli Atlas Sound – neboli, epic win. A teď jsem zjistil, že jde vlastně o Epic Fail!!!! Protože Nothing Ever Happened je samozřejmě od Deerhunter

No stane se.

Tak zase ahoj!
Zařiďte jaro. Díky.

Nehoda

a najednou se dny
probořily do sebe

roura plná střepů
a pokrouceného plechu

prolézáte jimi s odřeninami
vagony vlaku co sjel z vysokého náspu

poslední den je tak malý
že se v něm sotva posadíte

venku sníh
našeptává dálce.

Pomalu k nám teče
Fialovým proudem

Pravda
Je příčka položená
Pod postelí

Pravda je teplota
Tvých slz

Jednak zvu na koncert a tady se můžu vypsat, jak sem z toho nervní. Kurvapráce. Dobře. Víc toho ze mě asi nevypadne.
Hleďte:

No a pak bych tady měl nějaký nový písničky:

A/ Steakhouse Orchestra,
moje nová oblíbená kapela, protože jsou to všichni šikovný a vtipný lidi. A protože naživo, v naší minizkušebně, je to docela legrace.
tak tady jedno demo:

B/ Sundays on Clarendon Road a náš novej jingle song, Saturdays

a pomáhalo nám s ní pár lidí a v únoru, světe div se, k ní budeme točit klip.

Jo a už chci jaro. Zařiďte to někdo prosimvás.

je taková, jakou jsem ji čekal
hubená jako kýl a šedobílá
jako žižkovská ulice

v uších neustále hučí
nad ránem
odněkud poblíž pouští
úryvky hořkého pláče

dost krátké na to
aby je nešlo vysvětlit

až dnes půjdete
lipanskou ulicí
budete myslet, že tam není

stačí jen
sklonit se o trochu níž.

best songs
1. Atlas Sound / Shelia, Walkabout

2. Here We Go Magic / Tunnelvision

3. Julianna Barwick / Cloudbank

best show
Here We Go Magic, South Street Seaport, New York City, July 2009

Nad střechami nás ovanulo teplo z šachet
drkl jsem nohou o stožár a vzpomněl si na dítě
čas byl obří bratr co mi zacpal ústa
potem páchnoucí dlaní

Po letech se nahý
vrátil zpátky

Otec po mém boku
mírně pokrčil nohy a ruce svěsil podél těla

Kapsáče, které nosí strach
Přízraky E. A. P. / divadlo Viola

Ve čtvrtek na pásmu z Edgara Allana Poea, ve Viole, enklávě poezie. Jiří Langmajer přicválal do foyée ze všech nejpozději – „Ahój“ – a aby to stihl, nepřevlíkal si na představení svoje vidlácké kapsáče. První půlku tvořily Poeovy povídky, teď se opět nepředvedu jako dobrý student angličtiny. Nikdy předtím jsem je neslyšel a autor ukázal, že umí být vtipný. Na rozdíl od Langmajera, který se pro zdůraznění jenom blbě pitvořil.

Ve druhé půlce přišla na řadu Poeova poezie. Langmajer se snažil diváky navodit několika úvodními básněmi, zazněla například Annabel Lee – vzpomněl jsem si na ni proto, že se mi vlastně v hercově podání nelíbila. Jde o milostnou, tragickou báseň, je to vzpomínka na dětskou lásku, kterou ukončila smrt. Je to text v podstatě něžný a je škoda, když se nad ním mávne rukou a udělá se stejně, jako ostatní patetické skladby.

Ústředním textem druhé části byl samozřejmě Havran, ten se moc povedl. Langmajer recitoval skvěle, s důrazem na rytmus, který ve chvíli, kdy přiletí krkavec, podpoří tajemný jazzový motiv. Bylo to nenásilné podpoření formy, která je u toho díla tak excelentní, i v překladu. Těch je mimochodem několik a já jsem líný hledat, čí jsme ten večer ve Viole slyšeli. Měl jsem pak pocit, že Langmajer ostatní texty prokládal dalšími ukázkami z různých překladů Havrana. Ale možná jsem se jen spletl díky básni Lenora, kterou by někdo mohl pokládat za pokračování Nevrmóru.

Langmajer recitoval pěkně, jen pořád stejně. Sem tam si promnul obličej a dál litoval a strachoval se. Scéna mu svou nápaditostí pomáhala (i když, možná, že toho na podiu přece jen bylo trochu moc), jenže dramaturgie ho strhávala dolů. Po Havranovi už se ten Poeův kolovrátek vnímalo těžko. Ano, taky jsem zapomněl dodat, že Poeova poezie často stojí za starou belu, je to nuda. Podle mého.

Spokojený život v cimře
Gončarov / Oblomov @ Dejvické divadlo

Den na to jsme byli s M. v Dejvickém divadle, kouknout se na adaptaci románu Oblomov. Trojánek, Novotný, Martička Issová, můj oblíbenec z karamazových, zapomněl jsem jeho jméno. Tady nenapíšu moc, je to prostě dobrá hra. Herci jsou skvělí, moc vás bude bavit scéna, která je zmenšená a zarámovaná, jako byste se dívali na televizi, jako byste se dívali klíčovou dírkou do cimry, z cimry, jako byste byli Oblomov. Žádná perspektiva. Jen lenost. Lenost, která se z jedné strany odsuzuje – Martička si Trojánka nevezme, dokud nepřečte tadyten štos knížek, úžasný Myšička (talentovaný herec, který má podivně málo příležitostí se ukázat), je inženýr, pravý opak Oblomova co se ambicí a pracovitosti týče. A dochází mu s přítelem trpělivost. Ale na druhé straně je tu Oblomovovo služebnictvo, a to si ho hýčká, líného vykuka v županu a trepkách. A pak jednou – nedorozumění, možná milostné vzplanutí, čest pryč, sluha se zavře do pokojíku a smrdí, smrdí, nevylézá, zapáchá víc a víc, protože se nemeje….. a umírá. A chvíli na to nepříjemná pointa, která vyvrcholí v jediné replice a zamrazí v zádech. To se na divadle myslím povede málokdy.

Téma Oblomova je mi až nechutně blízké a ve svém okolí cítím, že je bohužel docela aktuální. Apatie, ztracenost, bla bla bla. Někdo si myslí, že jde o bohapusté klišé. A já vím, teď mě z toho huba (prsty) bolí, že jsem to zase zmínil. Jenže ono to opravdu s tím klišé nebude tak jednoduché. Až se podívám na Děti noci, třeba budu schopný to vysvětlit a vykopat to jádro pudla ze studny, kam se tak dlouho chodilo s hrncem pro vodu, až…

Oblomov je ztracený. Ale vlastně nikdy nic neřekne. Za celé představení nevysvětlí svoje jednání. Ani jeho sluha to neudělá. Jednou přizná urážku a fakt, že za ni všichni budou pykat. Puf. Next! Oblomov tiše a hbitě utíká do cimry, kde se žije…. spokojeně?

Co to tady smrdí?

Hovno
3 sezony v pekle

A dnes večer jsme byli v kině na novém českém filmu 3 sezony v pekle a protože už jsou skoro tři ráno, nic moc k tomu neřeknu. Snad jenom, že je to film kvalitní, že je vizuálně velmi nápaditý, že má dobrou hudbu a že Kryštof Hádek i Karolina Gruzska, taky Martin Huba, předvádějí pěkný výkon. Film má trošku rozpačitý začátek, z několika důvodů: 1) ještě nutně nevíte, že je film o básníkovi Egonu Bondym (musim přečíst!) a hovnové verše toho mladičkého nafoukance vám přijdou dementní a tudíž je celé vyprávění bezvýznamné. 2) štve vás, že polská část ánsámblu je předabovaná, takže veškerá civilnost se vytrácí a snímek působí jako soutěžní klip nějakého přespříliš ambiciozního gympláka-intoše.

Jo, civilnost. Ale taky mě napadlo…. Kdysi dávno jsem četl rozhovor se scénáristkou Dětí noci Irenou Hejdovou (jo, slyšel jsem, že si tak trochu podkopala půdu pod nohama) o tom, že se v Česku netočí velké filmy. A neviděl jsem Normal, takže s tím tvrzením souhlasím. V českých filmech se toho poslední dobou moc neděje, nebo jo? Říkal jsem si to, když jsem sledoval skvělé výslechové scény v 3 sezonách, ale i před pár měsíci u Protektora. Proč to není ještě trošku tvrdší? Proč se u českého filmu nemůžu bát? Nebo se fyzicky cítit špatně, bát se až na kost, dostávat mrazení v zádech.

Napadlo mě, že je to tím, že jsem odkojenej Hollywoodem. Je to fakt jednoduše tím. V měřítku létajících hořících pneumatik, explodujících helikoptér a Forrestů Gumpů je počůrávající se Bondy prostě čokoláda Zora mezi Milkama. První generace, dvacet let demokracie, všude to vidím, ale těžko říct. Těžko říct, jak moc jsem schopný vnímat bolest tehdy a tehdy. Fakt je, že s tou Hollywoodskou bolestí taky nemám žádné zkušenosti, ale něco vyvolá. A taky, Fuksův Pan Theodor Mundstock je rozsekávačka.

No nic. To už zas moc přemýšlím a nikam to nevede. Na 3 sezony si zajděte, je to kvalitní film.

S dovolením musím přidat ještě jeden úvod. Tohle nejsou recenze. Neumím to psát bez klišé a neumím popisovat hudbu bez sentimentálních, atmosférickejch ústřelků. Tak se nezlobte a prostě klikněte na odkaz… někde tu bude. Jo a na fakta taky víceméně kašlu, jednak proto, že občas nejdou až tak dobře najít, druhak nejdou dobře najít v půl páté ráno.

Usínal jsem při Julianu Lynchovi (mspc) a jeho zasněném albu Orange You Glad. Jde o mladýho kluka, studenta etnomuzikologie kdesi ve Wisconsinu, který tvoří podobně něžný songy, jako třeba Grouper, jen jsou trochu vrstěvnatější. Jedna kytara v popředí, basovka voe, klávesky, vokálek s fistulí. Teď otočit kolečkama směrem k distortion a z pokoje mi přineste čtyřstopák. Super. Jestli jste to ještě neslyšeli, hned! napravit.

Pak je tady deska podobného ražení, větší sranda, ale míň si u toho popláčete. Eli Lenderman + friends udělali ve Vermontu projekt Nuggies a natočili EP The Sound of Explosions from the Northeast. Je to prdel. Teď přesně jsem se zasekl, protože nevím, jak to popsat. Je to koláž, divná zplácanina basovejch riffů, který se neustále opakujou, až to občas zaskřípe v kolečkách, ale nikdo se za to nestydí. Vedle se smějou nějaký parchantíci a hele! To je ta japonka z Blade Runnera! Odněkud se vždycky vynoří melodie (hraná na starý klávesky pohozený v postranní uličce – wtf?), zvuk, motiv, cokoli, a chvilku to na vás bude mluvit. Jako ty dva černošský bratři v telefonu: „What up, wat you doin?“ Jako kdysi Joe Frawley, ale Nuggies si z toho tu legraci dělají víc. S Julianem Lynchem mají společné to, že znějí jako z opotřebované kazety. A je to dost super. Kéž bych je na kazetě měl. Chodil bych je poslouchat v noci, v okně do světlýku (tak to už je moc, ne?!!)
Jo a abych nezapomněl! Nuggies si můžete stáhnout zdarma na jejich myspace.

Ještě poslední sladká věc. Až tohle dopíšu, půjdu si lehnout a na usnutí si pustím japonskou Le Mépris. Ta také nabízí svoje eponymní album zdarma. Vydala ho na weblabelu Aerotone, který se zaměřuje na melancholickou hudbu. Ha. No, milá japonka nepotřebuje k tomu, aby uchvátila, nic než piánko a sem tam nějakej reverb. Hraje zcela minimalisticky, akord, ticho, ťuk ťuk, ticho, akord. Jeden motiv na jeden song. Je to čisté a fakt skvělé. Určitě si to stáhněte. Tady.

A dneska jsem po té náloži ambientů sehnal debut Black Sabbath, Lupe Fiasco (fakt zábava!) a Peťo Tazoka a rozhodl se, že vím uplný prd o tom, co se sakra hraje u nás a vzápětí se zamiloval do OTK a jejich písničky Krajina.

Nó, ale tak to už sme někde jinde, ne? Dobrou!

Prvně se ale vrátím k důvodu, proč jsem se vlastně doteď potil, drkotal zubama a skučel zimnicí při sebemenším pohybu (ale zároveň v lepších chvílích stačil dočíst Updiekovo Terrorist a rozjet Amisovo Druhé letadlo, jenže o tom až příště). Byli jsme totiž s M & K & K & K na kulturně vzdělávacím (pro mě) výletě v Drážďanech a Lipsku. Podívat se, jak to hraje americkým Silversun Pickups, domácím Jersey a dánským Efterklang. Ze všech jmenovaných byli dánové rozhodně nejlepší, tam nahoře už jsou tak popředu, že můžou nosti kníry a nevypadá to blbě. Všichni mají úzké, legrační kalhoty vytažené nahoru k pupku (kde jsou ty časy fishbone kapsáčů, co, kluci) ….prostě – kluci dánský, šikovný. A holka.

Tak našlapaný koncert jsem dlouho neviděl, v sedmičlenné kapele hrál každý na všechno a zepředu tomu šéfoval hlavní zpěvák, který se chodil dívat na jednotlivá sóla svých kolegů. Divže teda přitom nedal ruce v bok, nebo si něco nepsal do notýsku. Já být v jeho kapele, bojím se, co se mnou bude po koncertě kvůli tomu taktu pozdějc! No ale, však on pan frontman ví, co dělá. Vycizelovaná věc, panečku. A když zpívali acapella akusticky na balkoně nad uplně tichým publikem? Uhůů.

Rewind, wžum wžum wžum
Jersey! No jó. Ten zpěvák je kocour, ale zbytečně stydlivej. Zpívá moc potichu. Ale kytarista, kterej pomalu plešatí (a děti spěj a v lednici má večeři), zaválel dost za všechny. Jersey nehrajou nic nového, nic zásadního, nic, co by vás zvedlo ze židle. Hrajou obývákově. Je to taková urban záležitost pro vyměklé týpky, co rádi dumají o hovně. Takže jsem se v tom našel. Nestačí na kolegy The Notwist, ani na Lali Puna. Ale jsou fajn. Jersey = Fajn a mě ten jejich výstup potěšil.

fast Rewind, wžžžžžž
No já jenom že den předtím v BeatPolu v Drážďanech hráli Silversun Pickups a zvuk byl naprd, znělo to jak z repráku hozenýho do akvárka. Ale nakonec si člověk zvykl a užil si to. Je to nakonec lepší kapela, než jsem si myslel. A v BeatPolu mají ty hajzlové každou kapelu. A jíst místní obří dönner je jako pilotovat nákladní letadlo za bouře nad Newfoundlandem.

hoď tam fast forward
No a atmosféra celých dvou dnů úžasná – cesta auťákem a poslouchání prvotřídních mixtapeů (i z filmovýma hláškama mezi skladbama), krajina kolem labe, která je nakonec docela pěkná – skvělej hostel v Drážďanech (kam se prostě jezdí spát na koncerty, že inženýrko) – Lipsko a opět kazety a náhodou dost romantick(fzzzzzzzzzzzzzzzzzzz) a pak jsme seděli tři hodiny o jednom pivu a povídali si smyšlený hororový historky nad svíčkou! Třeba K. začal vykládat, jak jednou ve Finsku se(fzzzzzzzzzzzzzzzzzzz) No, a to už jsem cejtil, že jsem nemocnej.

A teď jsem tady. A tu nemoc neberu nějak zle, protože jsem pořád vděčnej M za krásnej dárek k Vánocům, celý to zorganizoval, zaplatil a utajil. Inu dobrá. Tak tu muziku si necháme na příští post.

Gerta. Prý na mě bude čekat.

Všechny fotky pořídil M. a můžete si je prohlédnout tady: 3 days, 3 cities & 3 awesomes